Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ráno mám problém se dostat do areálu na první kapely. Přicházím tak o svůj první tip posledního dne, kterým jsou THE COMPLICATION, ale co, odchytnu je někde v klubu. Nenechávám si však ujít ETTE ENAKA – mladou domácí indie rockovou trojku, která vyhrála soutěž 1Band2Play. Mají plno. Jejich hudba v sobě kloubí indie i postrock, má taneční tendence. Kytary hnané přes delay, úsporná basa, která dokonale sedí na bících, na bubenické stoličce jistota ve formě Vítka z RUTKY LASKIER. Přirozený nenásilný projev a náladová, příjemně plynoucí hudba. To dělá z ETTE ENAKA dokonalý vstup do posledního dne festivalu.
Následně se dostávám, tento rok poprvé, do Gongu. BAULS - SOUL OF BENGAL jsou zajímavou exkurzí do Baulské hudební kultury. Skladby hrané na tradiční nástroje a ke každé skladbě vysvětlení. A to jak v angličtině, tak v češtině, které se promítá v Gongu za kapelou a na projekčních plochách po prostoru. Od stovky let starých popěvků, které odkazují k ožské mytologii až ke strastem řemeslníků nebo ryze současné problematice. Z nich se snažím na Fullmoon scéně stihnout ±0, ale nějak to zapíchni dříve, než měli a tak míjím jen lidi mířící z jejich koncertu do areálu Colours. Inu, škoda.
Velkou ozdobou Colours jsou vždy projekty, které na tanečním základě míchají rozličné prvky folku nebo ethno music. Takovým představitelem jsou AFRO CELT SOUND SYSTEM. Tahle kapela k sobě váže prvky afrických rytmů, keltské hudby i irského folku. Hlavní bubenickou atrakcí Johnny Kalsi s pandžábskými kořeny, s velkým bubnem, zvaným dhol, na krku. Někdejší člen TRANSGLOBAL UNDERGROUND a zakladatel DHOL FOUNDATION. Vedle něj ostřílené legendy hudebního průmyslu, jako je producent Simon Emmerson. Výsledek je návykový. Taneční podklady hnané před bicí soupravu a často i dva nebo tři další perkusisty do sebe nechávají nabourávat další styly z různých stylů a nástrojů ať už jde o dudy, housle, píšťaly nebo západoafrickou koru.
Další kapela na Fullmoonu mi ale už uniknout nemůže. Jsou jimi domácí ROLE, kteří zaujmou hlavě syntetickým originálním zvukem kytar, přes který ženou svoje indie-pop rockové písničky. Díky těm špinavým kytarám a neotesaným vokálům mají ROLE trochu garážový přízvuk, což kvituji s povděkem. Dlouho mě tihle kluci míjeli, ale dočkal jsem se a stojí to za to. Při jejich setu začíná poprchávat a následně se strhává déšť, který zahání většinu publika. Zůstává jen pár připravenců v pláštěnkách a to je škoda. Trojka hudebníků se centimetr po centimetru přesouvá na zadní stranu scény, déšť jim ukrajuje životního prostoru a z publika létají hlášky typu „zemřete na podiu, jako legendy!“.
Povinnosti mě zpátky vyplivnou až na koncert filadelfské trojky RON GALLO a musím říci, že je to zase jeden z rockových koncertů se vším všudy. Jako bych se přenesl do zlatého věku amerického rocku, kde se soul potkával s punkem a garážema. Basák leze na svůj aparát a Ron hraje na svoji kytaru nějakým kufříkem. Poctivá rocková energie a vizáž rockového rebela, kterému na hlavě právě explodovala kudrnatá atomovka, přivábila ke scéně mnoho dívek, které nábožně sledují každý jeho pohyb. Tohle je koncert, který pevně stojí na floutkových rock’n’rollových základech, při kterých se na konci koncertu má mrštit stojanem na mikrofon do publika. Stojan tedy letěl, ale do rohu scény.
Při opouštění areálu se nechávám strhnout tanečně vizuálním obžerstvím ve formě JUSTICE. To co předvedli osvětlovači, bylo opravdu dech beroucí a vizuálně tu rozhodně nebyl lépe připravený koncertní set. A dost možná jsem na žádném festivalu tak úzce propojenou světlenou show s žádnou hudbou neviděl.
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.